Povím vám, že my ženy to máme někdy v životě opravdu hodně složité a také někdy náročné. A kdybych se třeba měla bavit o těhotenství anebo o porodu, tak to by bylo téma opravdu asi na celou knihu, nebo co si o tom myslíte vy? Myslíte si, že my ženy to máme v životě opravdu jednodušší? Pokud si to myslíte, tak je to docela dobře, protože to znamená, že vy samy se mi dobře, ale kdybych tohle měla vzít sama na sebe, tak já bych se asi tak dobře zase neměla. Když jsem byla v osmém měsíci těhotenství se svým prvním dítětem, se svým prvním synem, tak mě opustil partner.
Opustil mě kvůli tomu, že jsem prý nemohla dělat to, co jsem dělala normálně. Můj partner byl o šest let mladší a stále chodil někam na zábavy nebo na diskotéky a já jsem samozřejmě už asi od šestého měsíce nikam nechodila. Jinak jsem nechodila, protože mě opravdu všechno bolelo a partner tohle nemohl pochopit. Mně bylo osmadvacet let a partner byl mladší, takže jsem sice chápala, že jste stále bavit, ale neměl slibovat, že se bude o dítě starat. Navíc jsme byli oba dva domluveni, že si pořídíme dítě, protože jsem ho chtěla a můj partner také, jenomže on potom nevěděl, jak to bude asi hodně náročné se mnou, když budu těhotná.
A potom, když se narodilo dítě, tak se alespoň přišel na něj podívat. Viděl ho asi dvakrát v životě a potom už se neukázal. Bylo mi to opravdu hodně líto, ale již jsem žena a že nejsou silné. Tak jsem si řekla, že tohle musím jednoznačně vydržet. Mám přeci malé dítě a nemůžu se jenom tak zhroutit. Nyní už je tomu deset let, co se to stalo. Ale musím říct, že je mi docela dobře. Jsem stále sama, akorát jsem měla dva partnery, se kterými to ale bohužel nevyšlo, protože jim vadil můj sen. Opravdu nechápu, kde třeba moje sestra se našla partnera, když má tři děti, má partnera a ten žádné děti nechce, protože si přivlastnil sestřiny děti. Tohle je asi zázrak. Nebo co si o tom myslíte, proč někteří pánové nechtějí mít i ženu, která už má vlastní dítě, to jim vadí cizí dítě?